Když se dospělé děti neodstěhují: Je mama hotel v Česku nutnost, nebo pohodlná volba?

11.12.2025

 

V Česku je stále mnoho mladých lidí, kteří i po dosažení dospělosti zůstávají bydlet v pokojích, kde prožili své dětství. Fenomén „mama hotelů“ se rozšířil v 90. letech, kdy se pro část mladé generace stal levnější a bezpečnější alternativou k samostatnému bydlení. Současná generace Z však podle statistik trend postupného odsouvání odchodu z domova dokázala zbrzdit: průměrně se osamostatňuje ve věku 25,8 roku, tedy o rok dříve než jejich rodiče.

 

Podle nejnovějších údajů statistického úřadu Eurostat dnes žije u rodičů 46 procent mladých Čechů ve věku 18–34 let. Před dvaceti lety to bylo 53 procent. Česká republika se tak během dvou dekád posunula z mírného podprůměru v rámci zemí Evropské unie do lepší střední pozice. Výrazné rozdíly však přetrvávají mezi pohlavími: u rodičů zůstává více než polovina mladých mužů, zatímco u žen je to jen necelých 38 procent. Češky přitom zakládají vlastní domácnost často už kolem 24 až 25 let, zatímco muži až po 27. narozeninách.

Jak mladí uvažují: drahé bydlení nebo rodinná pohoda?

Zuzana (25) odešla za prací do Prahy a bydlí ve sdíleném pronájmu. „Kdybych tuhle práci mohla dělat tam, odkud pocházím, určitě bych od rodičů neodešla. Z platu sotva vyžiju, podnájmy v Praze nejsou zrovna levné. Takhle si nikdy nevydělám na to, abych si mohla vzít hypotéku. Kdybych bydlela u rodičů, mohla bych si každý měsíc něco ušetřit,“ říká.

Naproti tomu Oliver (27) se po studiích v Praze na čas vrátil domů, ale dlouho to nevydržel. „Neměl jsem žádné soukromí. Táta pořád kontroloval, co jsem koupil do lednice, kam jdu, kolik utratím… Původně jsem se chtěl odstěhovat až tehdy, když si najdu přítelkyni. Ale udělal jsem to dřív. Musím ale říct, že jsem měl kam jít. Nemám sourozence a zdědil jsem byt po babičce,“ popisuje.

Adam (26) naopak nevidí důvod spěchat. „Máme dobré vztahy. Každý den, když přijdu z práce, máma uvaří něco dobrého. Dáme si večeři, s tátou koukáme na fotbal. Jsem jejich jediný syn, podle mě by jim bylo smutno, kdybych odešel. A já bych byl někde v podnájmu sám? Takhle je nám líp. Jednou si koupím na hypotéku něco vlastního. Na domácnost s jejich souhlasem nepřispívám, takže si můžu spořit…“

Generační střet: kdo komu co „dluží“?

Rozmanité zkušenosti mladých lidí s bydlením doplňuje i to, jak odlišně různé generace chápou⁠ spojení rodiny a finanční podpory. Podle rozsáhlého průzkumu pocitu bezpečí v rodinách, který společně připravil finanční dům UNIQA a agentura NMS, si 56 procent mladých lidí do 35 let myslí, že by rodiče měli potomkům zajistit bydlení, například formou pomoci s koupí bytu nebo přenecháním nemovitosti.

„U starší generace je však pohled na zajištění bydlení jiný: stejný názor sdílí jen 29 procent lidí nad 55 let. Tento rozdíl v očekávání vytváří mezi rodiči a dospělými dětmi napětí, které často není na první pohled vidět – mladí někdy s finanční pomocí automaticky počítají, zatímco rodiče ji považují spíše za výjimečnou nebo dobrovolnou,“ vysvětluje generální ředitel UNIQA, Rastislav Havran.

 

 

Život u rodičů je lákavý: péče, podpora, a hlavně nízké náklady. Právě dostupnost bydlení je dnes jedním z hlavních faktorů, který osamostatnění komplikuje. Jenže podle odborníků může dlouhodobé setrvání v rodném domě zpomalovat sociální a partnerský vývoj mladých lidí a ztěžovat zakládání vlastní rodiny. V zemích, kde je běžné odcházet až po třicítce, se to odráží i v demografii.

Psycholožka Kornélia Ďuríková ze slovenské neziskové organizace Liga za duševné zdravie upozorňuje, že rozdílné představy o tom, kdy a za jakých podmínek by se měl mladý člověk odstěhovat, mohou vést k napětí. „Z rozdílného vnímání tématu zajištění bydlení mezi rodiči a dětmi může vzniknout napětí a konflikt. Nejde jen o otázku vzájemných vztahů, ale i finančního zajištění rodiny, dostupnosti bytů, podpory mladých lidí a mladých rodin,“ říká. Podle ní mohou mladí lidé v některých profesích – například začínající učitelé – jen těžko ufinancovat podnájmy či hypotéky, a proto doma zůstávají déle.

Zároveň však zdůrazňuje, že společné bydlení by mělo mít jasné hranice: „Dospělí potomci by se měli na společné domácnosti finančně podílet. Zároveň nemohou očekávat, že pomoc rodičů bude automatická a nekonečná. Je třeba si také ujasnit, o jak dlouhé období půjde, a spíše podporovat mladé lidi v samostatnosti.“

Český a evropský kontext: kdy vyletět z hnízda?

Evropa je v otázce odchodu z domova značně rozmanitá. Zatímco mladí Skandinávci podle dat Eurostatu opouštějí rodiče kolem 21.–22. roku, ve Španělsku, Itálii či Řecku je běžné zůstávat doma po třicítce. K těmto zemím se v posledních letech nečekaně přiblížilo i Slovensko. Slováci se osamostatňují až těsně před 31. narozeninami, což je o více než pět let později než v Česku – a téměř o deset let později než ve Skandinávii.

Kdy je tedy ideální čas na osamostatnění? „To je individuální. Mezi 25–30 lety, kdy mladý člověk dokončuje i vysokoškolské vzdělání a je schopný postavit se na vlastní nohy, by se měl začít starat sám o sebe,“ vysvětluje Kornélia Ďuríková.

Problém podle ní může nastat, pokud by dospělé dítě nejraději odešlo, ale nemá dost financí na hypotéku či podnájem. „To může mladé frustrovat, vyvolávat vnitřní napětí na obou stranách a postupně i konflikt v rodině. Všechno je to ale o komunikaci a vzájemném pochopení reality toho druhého. Pokud rodič vnímá, že jde jen o přechodné období a vidí, že se dítě snaží a hledá možnosti, mělo by to pro něj být v pořádku. Situace, kdy mladý člověk chce odejít, ale zatím to finančně nezvládne, je vždy lepší než opačná – kdy by odejít mohl, ale nechce se mu.“

Když je společné bydlení nutností

Jiný rozměr má situace, kdy dospělé děti pečují o své stárnoucí rodiče. Tehdy nejde o pohodlí, ale o zodpovědnost a vzájemnou podporu. „V některých rodinách mohou být opravdu vážné situace, kdy jde skutečně o pomoc rodičům. Pokud dítě zůstává z tohoto důvodu, přispívá na domácnost, má s rodiči dobrý vztah a respektují vzájemné hranice, pak to může fungovat,“ míní Ďuríková.

V podobné situaci žije i Táňa (33), která bydlí s matkou v prvním stádiu Alzheimerovy choroby. „Máma to ještě zvládá přes den, když jsem v práci. Sama by ale už bydlet nemohla. Má invalidní důchod, většinu výdajů za domácnost platím já. Vyrůstala jsem jen s ní, starala se o mě jako samoživitelka, teď se postarám já o ni,“ říká. Brzy s nimi bude bydlet i její partner. „Nechci myslet na budoucnost, bojím se chvíle, kdy bude máma potřebovat celodenní péči. Upřímně, pokud někdo v mém věku neřeší nutnou pomoc rodičům, nechápu, proč by s nimi měl ještě zůstávat.“

Tento text přináší jen část zjištění z rozsáhlého průzkumu, který realizovala UNIQA ve spolupráci s výzkumnou agenturou NMS po celé České republice. Výzkum probíhal ve třech fázích, celkem se ho zúčastnilo více než 2000 Čechů. Údaje jsou aktuální k dubnu 2025. 

Prohlédněte si kompletní výsledky průzkumu zde: www.velkypruzkumrodin.cz. 

Více informací naleznete také v tiskové zprávě.