Někdo povodně neřešil, i když se na Prahu už valila vlna, vzpomíná šéf pojišťovny

12.08.2022

Před dvaceti lety Česko zasáhly jedny z nejničivějších povodní v historii, Martin Žáček byl tehdy finančním ředitelem pojišťovny Uniqa. V rozhovoru pro Deník N vzpomíná, jak masivní povodňové škody musela jeho společnost řešit. „Důsledkem těchto povodní byl vznik povodňových map, které nám dnes umožňují odhadnout i to, do jaké výšky voda v daném místě vystoupí,“ říká Žáček, který se mezitím v pojišťovně Uniqa stal generálním ředitelem. Počet a závažnost živelních pohrom podle něj v Česku a ve světě roste.

 

 

 

Jak jste povodně v roce 2002 prožíval?

V pojišťovnictví se pohybuji už skoro třicet let. Za tu dobu mezi nejtragičtější události řadím povodně, které se odehrály v roce 1997, a samozřejmě ty z roku 2002.

Když probíhaly povodně před dvaceti lety, působil jsem ve funkci finančního ředitele Uniqa. Zodpovídal jsem za to, abychom byli schopní velmi rychle klientům vyplácet pojistné plnění nebo zálohy na něj. A to nebylo úplně jednoduché, protože během necelých čtrnácti dnů tehdy vznikly astronomické škody.

Šlo o více než sedmdesát miliard korun a pojišťovny z toho zaplatily více než polovinu, 37 miliard. A to během velmi krátké doby. Povodně proběhly v srpnu, u nás v pojišťovně jsme přitom zvládli do konce roku vyplatit skoro 80 procent finančních plnění z pojistných událostí.

Čím se lišily v porovnání s povodněmi z roku 1997?

Povodně v roce 1997 byly takovou první velkou pojistnou událostí pro novodobé české pojišťovnictví. Přišly teprve několik let poté, co se tu stabilizovalo větší konkurenční prostředí.

V roce 2002 bylo pojištěno výrazně větší množství subjektů. V roce 1997 byla celková škoda asi 67 miliard korun, ale pojišťovny z toho platily [lock]necelých deset. Takže to bylo přibližně patnáct procent celkové částky. V roce 2002 to bylo přes padesát procent.

Povodně před dvaceti lety měly taky trochu jiný charakter. Ty v roce 1997 se tolik netýkaly velkých průmyslových aglomerací. V roce 2002 ale byly povodně podél toku Vltavy, Berounky a Labe, což jsou právě místa velkých průmyslových a městských center. Kumulace škod byla podstatně vyšší. Největší jednotlivá škoda byla v pražském metru, kde pojišťovny plnily sedm miliard korun.

Utkvěly vám v hlavě některé konkrétní případy?

Naše sesterská společnost ze Slovenska nám tehdy podala pomocnou ruku a poslala nám partu dvaceti specializovaných techniků-likvidátorů, kteří objížděli pojistné události a potom nám vyprávěli, co zažili.

Při obhlídce v Lomnici nad Lužnicí například narazili na mladou rodinu, která krátce předtím dostavěla dům, ale ještě ho neměla pojištěný. Slovenské kolegy takové neštěstí zasáhlo, takže u nás v pojišťovně iniciovali sbírku na pomoc rodině, aby měla z čeho opravu svého domu zaplatit.

Vedle toho nám tyto povodně přinesly spoustu nových vjemů. Povodeň na horních tocích před dvaceti lety samozřejmě přišla nečekaně. Ale v Praze už se vědělo, že se povodňová vlna blíží a hladina na kritickou úroveň vystoupá v horizontu dnů, takže byl čas na přípravu. Bylo úžasné, že se podařilo postavit mobilní zábrany, které pak před povodní ochránily Staré Město, i když už ne třeba Karlín.

Na druhou stranu jsme byli konfrontováni i s určitou nezodpovědností některých klientů. Měli jsme například zákazníka – vinárnu, která měla otevřeno až do momentu, kdy do ní začala prosakovat spodní voda. Ve vinárně tak ponechali vína a všechno vybavení, které pak podlehlo destrukci, čemuž se dalo předejít.

Jak jste se k podobným případům jako pojišťovna stavěli?

V tomto případě to pro pojištěnou vinárnu nedopadlo dobře. Protože pokud víte dva dny dopředu, že vaše prostory se stoprocentní pravděpodobností zaplaví voda, musíte udělat nějaká preventivní opatření a potenciální škody minimalizovat. To se ale nestalo, takže jsme v tomto případě vyplacení pojistky neuznali.

Na druhou stranu byla řada pojistných událostí, které nastaly a připravit se na ně předem nešlo. V jednom velkém hotelu v centru Prahy rok nebo dva před povodní nádherně zrekonstruovali velké podzemní prostory. V důsledku nárůstu hladiny spodní vody ale došlo k výraznému zatopení prostoru, což se v tomto případě čekat nedalo. Tohle byla jasná pojistná událost, které nebylo možné preventivně čelit. Proto jsme v tomto případě obratem plnili.

Nebo zmíním příklad z Karlína, kde se tou dobou začínalo ve větším stavět. Měli jsme tam případ rozestavěné nemovitosti, kde byla krátce před povodněmi navezená veškerá technologie pro provoz domu. Tehdy se takové technologie dávaly do podzemí, kde to ale bylo zalito vodou, takže škoda byla kompletní.

Jsou povodně takovým černým dnem pro pojišťovnu?

Ale pojišťovna je tu od toho, aby v případě, kdy dojde k mimořádné události, plnila a pojistky vyplácela. Pojišťovny mají pro případy katastrofických událostí takzvané zajištění. Jde o pojištění samotných pojišťoven, kdy se riziko celosvětově nasdílí.

Já vždycky říkám, že z každé koruny, kterou vybereme na pojištění domácností v Česku, skončí část třeba ve Spojených státech nebo v Japonsku. Na druhou stranu, když u nás nastane katastrofa velkého rozsahu, tak právě velké množství prostředků na pokrytí škod přijde ze zahraničí, právě například z Japonska nebo z USA.

Předtím jsem zmínil, že celková škoda zaplacená při těchto povodních pojišťovnami byla 37 miliard. Lokální pojišťovny z toho hradily jen pět miliard. 32 miliard nám zaplatily světové zajišťovny. Proto pojišťovny takové smlouvy se zajišťovnami uzavírají, aby byly na podobné krizové situace připraveny.

 

Rizikovější region

 

Jak se po povodních roku 2002 svět českých pojišťoven proměnil?

Během pěti let tu došlo už k druhé velké pojistné události, proto zajišťovny zbystřily. Střední Evropa se pro ně stala řekněme rizikovějším regionem. Důsledkem bylo, že se zvýšil tlak zajišťoven na to, abychom měli dobře popsána povodňová rizika napříč republikou. Proto v té době začaly vznikat kvalitní povodňové mapy.

V první fázi se zmapoval terén v České republice a my jsme získali informace o tom, jestli dané místo voda při povodni zaplaví a jak často k tomu může docházet. To bylo velmi důležité. Pojišťovny na základě takových dat začaly klasifikovat území České republiky do čtyř základních kategorií. Lidé se mohou na stránkách České asociace pojišťoven sami podívat, v jaké povodňové zóně jejich nemovitost leží.

Ve čtvrté kategorii se počítá s tím, že dané území voda zaplaví častěji než jednou za dvacet let. Takové oblasti se staly proti povodním v podstatě nepojistitelné. Jde to jednoduše vysvětlit. Pokud byste tam měl pojištěnou nemovitost v hodnotě milionu korun, musel byste na pojistném platit minimálně pět procent z celkové ceny nemovitosti. To by bylo 50 tisíc korun jen na riziko povodně, což je pro pojistitele příliš vysoká suma.

Na druhé straně škály je zóna číslo jedna, kde povodeň prakticky nehrozí. V zónách dvě a tři povodeň přijít může, ale s malou četností, takže tam pojišťovny pojišťují s určitou přirážkou. Ta odpovídá míře rizika a pohybuje se od 30 do 100 procent oproti ceně v zóně jedna.

Další stupeň ve vývoji povodňových map nastal zhruba o deset let později, kolem roku 2013. Tehdy jsme byli schopní nasadit přesnější verzi map. Ta ukazovala, která území může při povodni zaplavit voda a navíc kolik vody v daném místě bude. To je nesmírně důležitý údaj z hlediska potenciální destrukce. Z pohledu likvidace potenciální škody pojišťovnou je rozdíl, jestli budete mít v domě deset centimetrů vody, nebo dva metry.

Pak je tu nejnovější fáze ve vývoji povodňových map stará několik let. V té se nám podařilo domapovat i drobná povodí, kde hrozí takzvané bleskové povodně. Čili ne povodně velkého rozsahu, kdy máte zatopeno povodí celé Vltavy jako v roce 2002. Je to spíš povodeň týkající se malého potoku někde v horách, kdy silněji zaprší, zvedne se hladina a vesnička u potoka se bleskově zaplaví.

Odráží se zdokonalování povodňových map v nastavení pojistek, nebo se zohledňují vyloženě jen povodňové zóny?

Odráží se to právě v tom, že dokážeme odhadnout, kolik vody v daném místě během povodně bude. Vezměte si několikapatrovou nemovitost, u níž lze očekávat, že první patro bude povodní zasaženo, zatímco od druhého dál by měla být v pořádku. Tohle jsme schopní zohlednit třeba v tom, že můžeme druhé patro pojistit bez přirážky.

Další věc, kterou jsme byli schopní v posledních letech zohlednit, jsou protipovodňová opatření. Vaše nemovitost může ležet v rozlivové oblasti. Ale pokud se změní například výstavbou mobilních zábran, které byly v roce 2002 čerstvě posazeny v části Prahy, korigujete proud řeky a můžete určité oblasti ochránit. My jsme schopní vliv těchto mobilních překážek nebo nově vybudovaných protipovodňových zábran v naší cenotvorbě zohlednit.

Už jste mluvil o tom, že v rámci povodňových map se dají předvídat efekty bleskových povodní. Zohledňujete i jiné projevy změny klimatu?

V posledních letech máme velmi propracované modely na predikci zejména povodní, vichřic a krupobití, což jsou v České republice nejtypičtější pojistné události z hlediska pojištění majetku nebo domácnosti.

Tyto modely se pravidelně upravují podle toho, jaká data navíc získáme, a mezi ně řadíme i údaje o klimatu. Jde třeba o vývoj rychlosti větru v daných oblastech, podle čehož pak své portfolio upravujeme.

Jejich počet roste. Nejde jen o problém České republiky, ale prakticky celého světa. Když se podíváte na časovou osu vývoje hodnoty pojištěných katastrofických škod v rámci celé planety, jejich hodnota významně roste.

V České republice k tomu na jedné straně bezesporu přispívá, že události začínají mít hlubší dopady. Je to dané i tím, že naše majetky rostou. Nárůst cen nemovitostí byl v posledních letech hodně dramatický a to se logicky projevuje i ve výši škod, k nimž v rámci kritických událostí dochází.

I po roce 2002 jsme tu samozřejmě měli spoustu dalších živelních pohrom různého rozsahu. Jak se poučily domácnosti a firmy? Změnily nějak své chování?

Ve firemním byznysu došlo k řadě změn. Jedna věc je, že určitě stoupl počet subjektů, které jsou pojištěné proti povodni. Na druhou stranu i pojišťovny musely změnit přístup k riziku právě s ohledem na polohu.

Začaly vznikat takzvané sublimity. Pokud máte pojištění domácnosti nebo nemovitosti, jste v případě povodně pojištěný na plnou částku. U velkých rizik, které se typicky týkají firem, ale vznikají sublimity – částka na povodeň není až ve výši celkové pojistné částky. Pojistné by totiž bylo buď příliš drahé, nebo by to pro pojišťovnu představovalo příliš velké riziko.

V případě pojištění běžných domácností lze říct, že přichází ve vlnách. Živelní pohromy takového charakteru vždy na určitou dobu vyvolají zvýšenou poptávku. Jak jde čas, tak se pomalu zapomíná a zájem uvadá. Dnes jsme tedy v situaci, kdy zhruba 40 procent domácností, respektive nemovitostí není pojištěno. To považuji za poměrně velký risk ze strany majitelů.

 

V pojištění máme stále rezervy

 

Jak jsme na tom ve srovnání se zahraničím?

Míra pojištěnosti nemovitostí je u nás podobná jako třeba na Slovensku nebo v Maďarsku. V zemích na západ od nás je ale propojištěnost výrazně vyšší. Nemovitost bývá tím nejcennějším, co člověk vedle vlastního zdraví má, což si podle mě lidé v západní Evropě více uvědomují.

Ano, pravděpodobnost, že se něco špatného stane, je malá. Povodně jsou nahodilé události. Ale když už k nějaké pohromě dojde, pojišťovna plní a je schopná nahradit škodu alespoň v penězích.

Pokud jde o povodně, lidé si mohou pojistit samotnou nemovitost nebo i domácnost, což zohledňuje i vnitřní vybavení jejich domu nebo bytu.

Pojišťují se častěji klienti v této kombinaci, nebo volí jen jedno z těchto pojištění?

Základem je samozřejmě pojištění nemovitosti jako takové. Je ale logické, že pokud máte vevnitř nějaké vybavení, vyplatí se pojistit si i tuto složku. Chtěl bych ale říct, že je třeba s tím pracovat a pravidelně pojistné částky upravovat. A to právě proto, že roste hodnota.

Jednak roste hodnota nemovitosti jako takové, ale i cena toho, co máte v domácnosti. Představte si, co jste měl doma před pěti lety a co tam máte teď. Mezitím jste si koupili televizi nebo ledničku, máte třeba novou sedací soupravu, díky čemuž je cena vašeho vybavení celkově vyšší než v minulosti.

Teď jste mi nahrál na další otázku: V čem dělají lidi při pojišťování majetku největší chybu?

Snaží se ušetřit pár stokorun na kvalitním pojištění a mají pocit, že pojistné částky, které si za nižší pojistné sjednají, jsou dostatečné. Potom ale může nastat velké zklamání, pokud dojde k pojistné události. Zvláště v dnešní době vysoké inflace bych každému klientovi doporučil, aby si minimálně jednou za rok pojistnou smlouvu se svým finančním poradcem prošel a podíval se, jestli není třeba pojistné částky upravit.

Povídání o živelních pohromách je trochu chmurné. Vzpomenete si na nějakou pozitivní věc v souvislosti s povodněmi?

Pozitivní je, když vidíte, jak lidem postiženým nějakou krizovou situací můžete pomoci. Když pak vidíte, že si za peníze z vyplacené pojistky svou nemovitost opraví. Nikdy lidem nenahradíte práci, smutek a starosti, které taková situace přináší. Ale máme radost z toho, že jim finance umožní postavit se znova na nohy.

Dám jeden příklad. Každý rok ve firmě pořádáme sportovní hry pro zaměstnance. V roce 2002 měly proběhnout v září. Tehdy jsme se ale rozhodli, že peníze na jejich uspořádání raději dáme na vybudování protipovodňového valu v jedné vesnici v jižních Čechách tak, aby v následném období už nebyla vystavena povodni. Za to jsem byl strašně rád. A těšily mě i pozitivní odezvy klientů, kteří nám po povodni psali a děkovali, že jsme jim rychle pomohli.

 

Autor: Jan Úšela , Rubrika: Ekonomika