Každá pátá rodina pečující o nemocného člena je na pokraji vyčerpání

Vyrovnat se s vědomím vlastní konečnosti i odcházením blízkých patří k nejtěžším lidským zkouškám. Při konfrontaci s vážnou nemocí nebo stářím máme přirozenou tendenci se tématu smrti vyhýbat a utíkat k falešným nadějím na zázračné uzdravení. Podle odborníků však toto „vzájemné chránění v rodině“ nemocným nepomáhá a často obě strany připravuje o vzácný čas.

„To nejhorší, co můžeme pro člověka na konci života udělat, je ‚hrát hru‘ a tvářit se, že se nic neděje, když on sám ví, jak na tom je. Často nemusíme hledat složitá řešení – klíčem je upřímně prožívaná empatie. Obyčejná schopnost soucítit a nabídnout přítomnost uvolňuje nemocnému i pečujícímu ruce,“ vysvětluje renomovaný psychiatr a neurovědec prof. Jiří Horáček. Podle něj stačí říct: „Nevím, co bych měl říct, ale chci být s tebou.“ To samo o sobě otevírá prostor pro opravdové lidské setkání.

Onkologické pacienty někdy postihuje existenciální deprese

Během života lidská mysl využívá obranné mechanismy, jako je popření či racionalizace, které nám umožňují na vlastní konečnost nemyslet a normálně fungovat. Problém nastává ve chvíli vážné diagnózy, kdy tyto obrany náhle selžou a člověk je vystaven plné nahotě vlastní konečnosti.

Podle prof. Horáčka přibližně 40 % onkologických pacientů v této situaci propadá do specifické existenciální deprese. „Tato deprese má jiný důvod než ta klasická v medicínském smyslu – jde o psychologickou reakci na tísnivou skutečnost konečnosti. Proto na ni běžná antidepresiva ani klasická psychoterapie často nezabírají. Pacient potřebuje pomoci nahlédnout na svůj život v širším rámci a najít úlevu v tom, že je součástí většího, smysluplného celku,“ doplňuje prof. Horáček.

Náročným psychickým stavům často čelí i pečující rodiny v úplné izolaci. Velký průzkum rodin UNIQA ukázal, že péče o vážně nemocného leží v drtivé většině na bedrech samotných příbuzných:

• 80 % pečujících (čtyři z pěti) zvládá každodenní péči o umírajícího bez odborné asistence.
• Pětina pečujících (20 %) kvůli péči o blízkého obětuje svou vlastní kariéru.
• Pečujícím chybí nejen psychická podpora, ale i zcela praktické návody – jak zvládat hygienu na lůžku, co dělat při odmítání stravy či jak používat pečovatelské pomůcky.

„Dobrá vůle a láska k blízkému jsou obrovské, ale samy o sobě často nestačí. Lidé u lůžka umírajících čelí extrémnímu fyzickému i psychickému vyčerpání. V Nadačním fondu UNIQA věříme, že o těchto věcech nesmíme mlčet. Naším cílem je nabídnout pečujícím odbornou navigaci, psychickou oporu i praktické návody, jak tuto těžkou životní fázi zvládnout s důstojností,“ říká Katarína Strýčková z Nadačního fondu UNIQA.

Mluvit o smrti je normální

Aby Nadační fond UNIQA pomohl prolomit mlčení a nabídl rodinám dostupnou oporu, podpořil vznik nové podcastové série O smrti a umírání, kterou připravili odborníci z Linky bezpečí ve spolupráci s Cestou domů a Fórem mobilních hospiců.

Podcasty se věnují všem klíčovým fázím závěru života – od komunikace o přáních nemocného přes možnost dožití v domácím prostředí, řešení existenciální tísně až po rituály rozloučení a truchlení dětí i dospělých.

Vedle podcastů Nadační fond UNIQA dlouhodobě rozvíjí také webový portál www.umirani.cz. Ten slouží jako ověřený průvodce paliativní péčí, obsahuje adresář téměř tisíce služeb po celé ČR a nabízí i praktickou příručku Pečujeme v závěru života s názornými videonávody pro péči v domácím prostředí. Ve spolupráci s Fórem mobilních hospiců navíc fond pomáhá zlepšovat propojení nemocniční a domácí paliativní péče po celé České republice.

„Chceme, aby rodiny měly v náročných životních situacích dostupnou pomoc a věděly, kam se obrátit. Podporujeme proto projekty, které posilují jejich psychickou odolnost a pomáhají jim zvládat péči o blízké i vyrovnávat se se ztrátou. Jejich společným smyslem je, aby rodiny na své starosti nezůstávaly samy,“ uzavírá K. Strýčková z Nadačního fondu UNIQA.